BALADA O HARPYJÍCH.

I tuto chasu dobře znám

a těžké zápasy s ní mám.

Ty z duše zprahlých rokytí

se jako feny vyřítí.

Půl ptáci, polo ženy jsou

však s hrudí slizkou, ochablou.

Jen Danta vzpomeň, Virgila,

to chasa šklebná, prohnilá.

Jak zástupem se přihnaly,

vše v tobě hnusně pokálí.

To výčitek je pustá směs,

tvá duše, zdivočelý les,

je živí; odtud vzlétají

a trus ti v kvas tvůj metají.

Co radost zve se, potřísní

a plivají tvých do písní,

že to, zval jsi ideál,

je bída, nicota a žal.

Zlých Park jsou směšné paskvily,

však stačí, by tě zranily.

Je udolat? Toť sprostý hmyz,

však nejhorší jest jejich hryz.

Toť vši v tvé Psychy kožichu,

však okřídlené. Po tichu

jak netopýři vzpnou se v let

a otráví ti celý svět.

Jen čistá duše dítěte

je rozptýlí a rozmete.

Jen vůle lepším ještě být

jich křídel zchvátí vír a chvit.

Ty zničiti, čím tobě pak

jest lítá saň a vlkodlak!