BALADA O HLADOVÉ SMRTI Z ROKU 1917 a 1918.

Smrt odjinud šípy též má,

než z nasáklých krví polí!

Když vybírá očima,

již pohled ten předurčil tebe.

Ty dlouhé dny denně tě bolí,

v zdech města miasmatickým prachem

se plíce plní, břich hladovým strachem.

V ulici modrá se nebe.

Do smrti vkuklená bída

stádo své vyhání denně a hlídá.

Chrlí mu noviny ranní, chrlí mu večerníky,

bez biče žene je ulic na chodníky,

kde zas chleba není,

a pak zas domů k prázdnému stolu.

A to je rozmluva denní:

Budeme hodovat spolu.

Světnicí dlouho se rozhlíží:

vyber si, kde co lesklého prodej,

do prázdných hrnců pohříží

ruce, na, chceš-li, tož si je hlodej.

Kromě stolu a na zemi lože,

červotočivé stolice jedné,

vidličky sežrané rezem a nože,

ničeho není již v síni bědné.

Zase den a zas raděj spat.

K snídaní sousto hledat,

poslední nábytek rozštípat,

v poledne k prázdnému stolu si sedat.

Zase den vychrlil večerníky,

a tím je večeře skončena, bohudíky,

zase den a zas raději spat.

Ale dnes smrt se z bídy klube,

jako z kukly smrtihlav.

U lože sedne si, tenčí se, koutky škube,

vysedá u tvých hlav.

Jsi-li muž,

jsi-li stařec či žena, či jsi-li dítě,

zpívá ti, zítřkem konejší tě,

jarem tě potěší, písní o lidskosti,

dobročinná sousta ti pouští do klína.

Bude to už?

Bude to trvat jen déle?

Ranních čísel a večerníků ti nastele dosti

pod hlavu, a ta již klesnouc usíná.

Jako ta duše v těle.

Na dubový stůl teď pokrm smrti kladou,

to je právo její.

Mnoho síní je a mnoho stolů, na nich řadou

rakve skřípou – už je vynášejí...