Balada o mrtvé luně.

Bledým nebem, mořem cest

pohřeb stoupá z noci par,

v květech luk slz plno jest,

země tuší brzký zmar,

pláč, kde zpěv teď, mráz, kde žár.

Průvod táhne vesmírem

mléčnou drahou stoupaje,

víc a víc se blíží sem,

v hlubinách se chvěje zem –

plačte, luna mrtva je.

V středu sboru zlatých hvězd

obláčků, hle, lehký tvar

počíná se v rubáš plést,

splývá jako závoj s mar –

poslední to země dar.

Jdi jen v tupém klidu svém

světem tvarů do ráje,

poslední ten pozdrav vem,

jejž ti ve hrob zapějem:

„Plačte, luna mrtva je!”

Kterak tvoji ztrátu snést,

milenko ty mrtvých jar?

Stichne pěvců sladká zvěst,

jed jim skane ve pohár,

krása zemře, svět je stár!

A ty háje kolkolem,

v kterých lkaly šalmaje

toužebným svým hlaholem,

budou jako pouští lem; –

plačte, luna mrtva je!

Jdi, má písni, k lidem všem,

rci jim, družko, zoufaje,

kterak v noci zalkal jsem

chvějícím a bledým rtem:

„Plačte, luna mrtva je!“