BALADA O MÝCH STRASTECH

Jak havíř kopu, ale v zemi rudé,

sám v sobě kutám ustavičně jen,

a Tebe pouze v mozku, srdci, všude

nalézám stále, skutečnost i sen.

Nic jiného než Tebe, mlčelivá,

a muka skepse, muka něžnosti,

jež hašteří se ve mně proměnlivá

z tvé nemilosti i z Tvé milosti,

až zpustlou hlavu aspoň ve snách kladu

na ňadra Tvého dobrotivou vnadu.

Den ze dne kutám v bolavém svém nitru

a nemohu se nikam dokopat,

bych jistotu, jež podobá se jitru,

přesladkou našel tam, kde noc a chlad.

Tak mezi nadějí a skepsí, bázní

se stále potácím a hledám klid,

hluboce toužím po očistné lázni,

bych mohl věřit, milovat a žít,

a tuším ji, když o žízni a hladu

zřím ňadra Tvého dobrotivou vnadu.

Snad směješ se mé pošetilé trýzni,

k níž zloba dne se často připojí,

snad směješ se mé skepsi i mé žízni,

neb dávno víš, co všecko zahojí.

Snad vím to též, leč tisíc pochybností

a úvah, zřetelů i nepohod

jsou galeje mé vnitřní horoucnosti

a silnější i než Tvůj plachý svod,

když obejmout smím jako za náhradu

pak ňadra Tvého dobrotivou vnadu.

Ó drahá, nelze jinak, je to lásky

milostná sudba, uzel k roztětí,

nelze jen líbat ruce, ústa, vlásky,

počatou píseň nutno dopěti.

Až dáš mi vše, dáš klid mi, štěstí, radu,

sen na svém ňadru, dobrotivou vnadu.