Balada o nebohém ďáblu.

Kdykoliv jen vrznou dudy,

v krčmách Káču vídati,

pět a dvacet roků všudy

kouty, kamna hlídati.

Tancovali rejdovačku,

vrtáka i hulána,

hoch však žádný nevzal Kačku

od večera do rána.

To se rantí, to se fantí

po lecjakém fěrtochu –

„Solo – solo, muzikanti!“ –

Káča plna vrtochů.

Jak to lítá, jak to skáče,

sukně, copy, fábory,

jako by té smutné Káče

na truce a na vzdory.

„Jenom jednou, jednou v kolo –

duši svoji za to dám,

jenom jedno, jedno solo,

čert byť pro mne přišel sám!“

A ty dudy a ty trudy

a ten tanec dál a dál. –

Z nenadání v tváři rudý

myslivec před Káčou stál.

Upejpavě zavdala si,

zlatník cinkl – solo zní;

prázdné kolo, tajné hlasy,

tajné smíchy: „Kdo to asi,

z které chasy tančí s ní?“

A ta Káča, ta si vede

do kolečka, do kola;

tmavší ještě tváře smědé,

větrem vlasy pološedé

lítají a sukně hnědé

do kolečka, do kola.

Káča v nebi do pola!

Dechu sotva ústa stačí,

ňadra se jí zase dmou;

ruku tiskne, v bok se tlačí –

kol vše v pustý vír se stáčí –

kde je hudba s hospodou?

„Kam to, švarný mládenečku,“

šeptá Káča myslivečku,

„kam to spěcháš s Káčou svou?“

Otvírá se žhavá brána,

smůla svítí na cestu –

„Hleďme bratra Uriana,

už si nese nevěstu.“ –

„Vládce pekel, tuto pannu...“

„Kde ji máš?“ – „Pusť, Káčo, už!...“

Ta však v týle Urianu,

vždyť to první její muž!

A nechť hrozí a nechť prosí,

nechť se válí, skáče, rve –

Káču stále v týle nosí,

svrhnout nemůž’ břímě své.

Lucifer se chvěje smíchy,

smíchy celé peklo s ním,

i ty duše, jež za hříchy

pykají tu trápením.

Bez slov kyne kníže brachu,

prudčeji mu kyne zas,

a už s Káčou v smutném strachu

z pekel vyhnán letí ďas. –

S Káčou v peklo zpět nemůže,

ta však má jej za rohy.

Šťastná Káčo! ty máš muže,

ale čert je nebohý!