Balada o osamělé vedettě.

Na jihu někde v dalekém kraji

vedettu máme na Dunaji.

Ať massy cizácké hrnou se na ni,

ona jim čelí ostrou zbraní.

Dnem nocí na stráži

útoky odráží.

Naduté kupčíky posměchem cuchá

vedetta svatého Ducha.

Více než jindy obzor se chmuří,

více než jindy bouře zuří.

Vojáku, vojáku, povinnost káže,

povinnost osamělé stráže,

čestný to cit:

zůstaň se bít!

Ale osamělá stráž

rozhodla se osvítit kraj náš.

Jezdí a jezdí tu po vlasti nejdražší,

co stokrát říkala, poznovu přednáší,

stokrát je dojatá, stokrát děkuje,

z předu a zadu se ofotografuje.

Sbírá tu obdivy hodné vzpomínek,

kytice přijímá nadšených slečinek,

shovívavost v rozjasněné líci

podpisuje pohlednici.

Slečinka zrakem podpis přelétá

„Na Dunaji osamělá vedetta“.