BALADA O POPELČINĚ STŘEVÍČKU.

Princ z pohádky se trochu chvěl,

když drobnou nožku uviděl,

jež bělostná až ke kotníčku

se hodila mu do střevíčku.

Tu hned byl hotov vše dát v sázku

a Popelce své vyznal lásku,

nic chytřejšího nevěděl.

Střevíčku v citů roznětu

do pouzdra ustlal v sametu

a pouzdro v zlatém krumplování

jak symbol svého milování

pak pověsil si po neděli

po svatbě pěkně nad postelí.

Na věčné časy ať je tu.

A plyne měsíc skok a skok,

sen líbánek zhlt času tok –

princ udiveně hledí, hledí

a mlčí, mlčí, slova nedí:

střevíček v zlatém krumplování,

něžného symbol milování,

ve škarbal změnil lásky rok.

A časy jdou a jdou a jdou

jak milovníci za sebou,

a ze škarbalu dřevák tvrdý

teď nad postelí trůní hrdý,

ne nad postelí všude dme se

nad hlavou princi, kam jen hne se,

a hrozí mocí dubovou!

Princ z pohádky se strachem třás,

tak lekl by se každý z nás,

a ihned všecky čaroděje

princ sezval zkoumat, co se děje,

Ti přišli, dlouho zkoumali.

„Jste pod pantoflem,“ zvolali

„to, pane princi, zhubí vás!“

Princ za hlavu se pozdě chyt,

co osud chtěl, to musil mít,

a když tu trepku uděšeně

růst stále více viděl denně,

a když mu jednou řinkla v čelo,

což publiku se zamlčelo,

šel úprkem se utopit.