BALADA O SANI.

Ať svítá, ať se setmívá,

saň divoká a zuřivá

ve hloubi ňader spočívá.

Ji vzbuditi se vždycky chraň,

tvůj mozek rozhlodá i skráň.

Ždá věčné Fatum svoji daň.

Stín dumy, zvuku ozvěna

se mihne, saň je vzbuzena,

se vztýčí zlá i plamenná.

A slintá kol a chrlí jed,

až zacelený dávno vřed

začíná znova krvácet.

Ven vyrazí a u tvých cest

se vztýčí, nezná řád a čest,

vše zničí, čím’s chtěl růst a kvést.

Ji jmenuj vášeň, jmenuj chtíč,

než zvíš, již budeš její míč,

ty obětí, tvůj ona dříč.

Zde Jiřím bysi býti měl,

jenž rozum, kopí, před ní střel,

ji zdeptal, vítězný dál jel!