BALADA O SMRTI JANA ŽIŽKY.

Na poli u Přibyslavi

zhasl rek náš Jan;

tak co nezmoh’ Němčík dravý

ani Říma pán,

stalo se; bylť divný posel k Trocnovskému slán.

Na vychrtlém koni přijel,

jmenoval se Mor,

malíčkem hnul, v prach se svíjel

každý živý tvor,

zkrušil každou obří sílu, zlámal každý vzdor.

S večerními stíny přišel,

za koltrami stál,

ještě slední rozkaz slyšel,

který vůdce dal,

slyšel též, jak potom kněze k sobě zavolal.

Za knězem se ve stan valil

všecken věrný lid,

kněz hned v kalich víno nalil,

slzy nemoh’ skrýt,

pod obojí tělo Páně ještě jemu skyt’.

Postavil se vůdci k loži

hejtman Obrovec:

„Nesmíš nechati lid boží

sirotami přec!“

Šedý vůdce kroutil hlavou: „Vše jde na konec!“

Hejtman Bzdinka klekl vedle:

„Zůstaň, otče náš,

vždycky jsi byl pevný v sedle,

viď, že vytrváš

svého lidu pavéza dál, pevný štít a stráž!?“

Šedivý kmet chýlil k zemi

polekaný zor,

sám on viděl mezi všemi

za koltrami Mor,

v turecké jej poznal zemi, morem sám byv chor.

Proto beze slov stál vzadu,

ochromen tím byl,

dlouhou v dlaně skrýval bradu;

v tom tu ze všech sil

Jan se zvedl na svém loži, v koltry svůj zrak vryl.

Chraptivým pak hlasem pravil:

„Neplač, lide můj,

nerad bych tě pozůstavil...

v otců víře stůj,

zástavu jen pravdy třímej, jak chce Bůh to tvůj!

Dobře mlčíš, kněže boží,

marná každá řeč,

Mor se blíží k mému loži,

zlou mi strojí léč,

se Smrtí když nespojí se – není nebezpeč.

Ať jde blíž jen, slovem jedním

já ho polekám,

nezaženeš leskem všedním,

co sám v nitru mám,

již se blíží, příšera zlá, svedu s ní boj sám!“

Všichni vytřeštěným zrakem

zřeli nyní div,

Mor se blížil půl skryt mrakem,

holou lebkou kýv,

slepý Jan mu vstříc se vztyčil, pevný jako dřív.

Utkali se spolu v půtce:

obr zde, tam duch,

„Zikmund!“ zašeptal v tom vůdce

příšeře zlé v sluch. –

Mor couv’ na to jedno slovo, jím byl slep a hluch.

Ale Smrt již stála za ním,

přišla tiše blíž,

ku Janovým bledým skráním

sklonila se níž,

„Mor jsem zmohl...“ zašeptal Jan, a byl konec již.