BALADA O SOKOLU

V sen doubravy pad prvý zásvit zory,

kdy ponejprv chtěl vzlítnout nad les, hory

a jasným blankytem se opojit.

Sokolník chytrý, nežli peruť zvedl,

jej nevyspělce v klidném hnízdě shlédl

a velitelce svojí chyt.

Měl švižnou peruť, sílu v tuhém zobu

a pestrých perec měnící se zdobu –

výtečný lovec, až bude mít cvik!...

Tak za svobodu, zeleň modrých lesů

a za slunce, v němž koupává se v plesu,

byl zajat sokol – svobodník.

A vzdorně spárem v měkkém poutě cloumal,

řetízek tenký napínal a zkoumal

a články marně zobákem svým rval.

Utýrán hladem pod bičíku ranou

se k římsám starým vrhal hradní branou,

zkad vrabčí roj se rozlétal.

Kdys v divém letu v pyšný zrak své paní

šleh křídlem utýrán, to jen tak maní,

než zobem blíž se v pomstu přitočí.

A sokolníku řekla velitelka:

Jsem spokojena, zítra honba velká,

sokolu kuklu na oči!

Již rohy zní, již úval vřavou hlučí,

lov prvý čeká sokol na obruči

a sokolník s ním panin na povel.

Nuž dolů kukly, pouta, hoj, leť prvý...!

a sokol na svobodě v podobrví

své paní v lup si bleskem vjel.

– Jak šipka v ranní zmizel zář

jen letopiscům starým v komentář.