BALADA O SVĚTĚ.

Šel s kmetem jinoch přibledlý

a na hoře si usedli.

Pod nimi jedle, buk a bor,

oceán modrý, vlny hor.

– „Co platno, přes ta mračna běd

je krásný přec ten svět,“ dí kmet.

– „Jakápak krása,“ jinoch dí,

„když nikdo pevně nesedí?

Když za smíchem a jásoty

jde zoufání a vzlykoty?“

– „Nu, právě proto čiň se, čiň,

ať smíchu víc je, vzlyku míň!“

– „Než i když nejsme neteční,

je to jak v síni taneční.

O ty se dere zlatá mláď,

a ty tam vidíš sedět, stát.

Ty mní, že světem zavládly,

a ty radš by se propadly.

A ne že horší byly by.

Ne, o tom není pochyby.“

– „Počítej v boji s pohodou

a také s tetou Náhodou.“

– „V tom právě chyba je a tíž,

víš-li, že pevně nesedíš.

Právo je pavučinou dál,

jak to už dávno kdosi prál:

brouk prorazí ji obrněn,

muška z ní nemůže však ven.“

– „To pravda. V tom jsme ještě mdlí,

víc otrlí než citliví.“

– „A kolik je těch národů,

by měli pravou podobu,

že aspoň trochu věrná je

obrazu Božího kopie?

Ty mlčíš. Zkušený tvůj zrak

ti přelítl však pádný mrak.

A mrzut-li se k tomu zdáš,

to ihned první prohru máš.“

– „Víš, nemuč hlavy!“ po chvíli

kmet k jinochu se nachýlí.

„Chceš příliš mnoho. Mladý jsi

a zápasit chceš s nebesy.

To závod ctný, má dobrý zvuk:

na větší výš víc napneš luk.

A i když vždycky netrefíš,

tím z cíle svého neslevíš.“

– „Náš svět přec byl by ubohý

bez zářných hvězd a oblohy,“

podotkl jinoch neklidně,

a kmet to ztvrdil: „Jakby ne!

K moudrosti cesta zarostlá

se zdá a je tak bloudivá.

Nevíš-li jak v tom proč a nač,

poradí tobě rozsevač.

To reformátor, jejž mám rád.

On oral, sil – zří kvést a zrát.

Ne reformátor kouzelník,

jenž pod soustruh a pod hoblík

zem naši dát chce o vše pryč,

chtě uhladit ji jako míč.

Ne výšiny a doliny,

prý samé ať jsou roviny.“

– „Ne, hory ať jsou schůdnější

a roviny ať štědřejší!“

plá jinochu i řeč, i zrak

a upřel se mu do oblak.

– „Ba tak. To řeč na každé proč

i na ten svět, náš kolotoč.

Neb dělej, co chceš, výš a níž,

ty jím přec nikdy netočíš.

Jen když tak letíš, pádíš s ním,

si namlouváš, že točíš jím,

když v jeho ladu neladu

zachýtáš jeho baladu,

tu radost, smích a jásoty,

to zoufání a vzlykoty.“

– „Jenomže krása veliká

je daleká a uniká.“

– „Ne, neuniká. Tají se

jak moudrost v starém nápise.

Jen uměj číst! Je plno jí,

jak kdysi na Akropoli.

A nejvíc tam jí usedá,

kde ji teď nikdo nehledá.“

– „To myslíš srdce?“ – „Ano, tam.

Tam jen je Bůh. Tam jeho chrám.

Jen vzleť a hodně vysoko!

Do srdce sáhni hluboko!

Pěj! Sobě, jiným k dílu pěj

a krásu, radost rozsívej!

Tvoř! Tvoř! V tom aspoň malá je

obrazu Božího kopie – –

Než pohleď, jaká nálada!

Jak slavně slunce zapadá!

A zapadá, by svítilo

zas jinde, kde se zšeřilo.“

A zmlkli. Zlatých mráčků směs

výš zkvétá nebem. Zlatý vřes.