BALADA O VLKODLAKU.

Za tebou jde. Kde se vzal,

nevíš, a krev z žil ti bral,

u kolébky tvé již stál.

V prvním dětství na tě pad’,

za stolem skryt, v stínu vrat,

v stínu chodí napořád.

Je to šelma, je to mrak?

Je to zmok, či je to pták?

On je pán, tys pouhý vrak.

Ale musíš jít s ním v řež –

marný odpor! Stůj či běž,

ty jsi mlha – on je věž.

O tu věž se rozdrtíš,

v ruce lásky, slávy číš,

sotva jemu v oko zříš.

Jenom vydrž – to vše jest –

obejme tě – jen to snést!

On má tíhu, ty máš pěst!

Ty jsi duch, on tlak a zem,

ty jsi sdílný – on je něm,

ptáš se, kdo jest? –,Úzkost jen!‘

Úzkost před sebou – ne víc –

zdrť ji – houkni z plných plic,

zář vzplá z jeho zřítelnic.

Celý zápas ten byl sen,

kapky krve vidíš jen

a jdeš k světu – svoboden!