BALADA O ZHÝČKANÉM NÁRODU

Byl zhýčkán svým osudem zpozdilým:

svým dědictvím romantickým a zlým...

Tím jist byl, že vysoko nad vše ční.

že z rasy je vítězné, sváteční,

že minulost jiných a přítomnost

je prstí jen černou, z níž by rost’...

On, zákonů, zlata uchvatitel

i země, i polí i otrockých těl,

všem otrokům nepřál ni díl svých práv,

je na šlachtu vodil jak svůj brav,

jimi vyhrával vše, v své hnízdo snes’,

v jich potomstva stopách sil hrůzu a děs...

Když počali pracovat otroci

od rána, od rána až do noci

na vlastní ztrátu, vlastní pěst,

jak brav se nedali již vést

a rvouce zpuchřelé řetězy

šli za cílem, jenž vítězí,

když vzešel však den a jasný svit

moh’ otroky o lži té přesvědčit,

o podlé té lži, že stejnými

je učiní jako on velkými,

že odpíráním práv zavilým

mu činí dobře i násilím,

tu pobouřen nevděkem otroků

přec nestal se lepším rok od roku

a na ty, kdož dorostli v úroveň

i v šíř, kam sáhl jeho peň,

se zlobně díval, se potupně smál

a na vyloupeného sám si teď hrál...

Teď chtí mi být rovni... A prací snad

chtí nad mne ještě vyrůstat...

On počal jak divá šelma výt,

pak násilí o milost uprosit...

Chtěl nad všecko přece čníti výš:

v svých romantických výsad říš...