BALADA O ZTROSKOTANÉM TITANOVI

Vrak zakolísal... A on klel

jak starý námořník.

Hm... Ženu s sebou a děti měl.

A ještě ten hloupý psík.

Teď celou prací: Ve chvatu

uspávat tisíc děr.

Ucpána jedna. Druhá tu.

A dávno je ztracen směr.

Vylévat vodu lopatou:

tím čas si jen ukrádal.

Den ze dne, věčně, holahou.

Toho se nenadál.

Tam k těm chtěl břehům, slunovrat

kde v květy rozpuká.

A tragických kde není ztrát.

Ni návrat, rozluka.

Chtěl cestou lidstvo připravit

na změny v královstvích.

Umět si najít boha... Chtít.

Mít zcela nový smích.

Mít zcela nový, mocný pláč

před lidství zrozením.

Své opovržení mít... Nač?

Za vše, co chátrá s ním.

Chtěl o bezvládí divochům,

chtěl vlnám a ptákům pět.

Být kazatelem proti zlům,

jež rodí starý svět.

Chtěl zpívat uschlému rákosí

o stříbrných polibcích mlh.

A travám o rozkoších za rosy,

když palouk do tmy vlh’.

Chtěl dubům pět o rakvích vonících,

jichž míza chladivá.

Pět vinným o Svědomí zvonicích,

když zvonu zní kladiva.

A teď... ten děravý, sliznatý vrak

se nehne ze stojatých míst. –

A žena se nehýbá také tak.

A dětem se hrozně chce jíst.

A žena má hluboké oči ty,

jak děsné propasti.

Vrak pluje dávno rozbitý

do jiných oblastí.

To ví se... Ale ten lopaty ruch?

Šum vody vylité?

Dál doufat v cosi dráždí sluch.

Dál... Možno-li? – Nevíte? –