Balada očím mé paní.

Kdys napsal jsem: Tvé oči, paní,

jsou spilý narcis, v náruč tmám

jenž v paprscích se luny sklání.

Ne narcis, chybu uznávám,

tvé oči gothický jsou chrám,

kde milenců dav chorý zmdlívá,

jich modlitba v dým nardy splývá,

jímž klenba, stříbro, drahokam,

se v světel zlatém žáru schvívá.

Proč svítí hvězdy ve sny nám?

A přec ne chrám, spíš zoří ranní

sluj vyzářená, Amor kam

se zadumanou chodí skrání

si zlatit křídla k lásky hrám,

krást purpur vlhkým lasturám.

Ne, oči tvé jsou hvězda mživá,

Venuše nebes zádumčivá,

jež v bolestí mých rej a mam

se s mrazivým svým klidem dívá.

Proč svítí hvězdy ve sny nám?

A řek’ bych, je to šíp, jenž raní,

smalt, tyrkis, opál, Kâma sám,

to bledá luna v umírání,

kdy schyluješ se v oběť snám:

cos lepšího však sotva mám,

než řek’ jsem již, ta slova tklivá:

Tvé oči, paní milostivá,

jsou spilý narcis, v náruč mhám

jenž na břehu se jezer skrývá.

Proč svítí hvězdy ve sny nám?

Na Beatrice, paní snivá,

na Laury ve tvých očí plání

a na Francesky vzpomínám.

Proč svítí hvězdy ve sny nám?