BALADA PÍSMA

Když dopsáno, chrám v prsou tvých se hroutí.

Či zapomněls už? Třesk ti není znám,

kdy, vyhořelý, chceš se propadnouti

a hanbou zhynout v praskotu? Je chrám,

jenž bizarně svou klenbu k výškám žene

a jehož mistr s peklem v spolku žil.

Báň vrcholí – už strop se strmý klene –

„Jdi, skruží zapal!“, démon poručil.

A trámy v hloub jak řítí se a tříští,

tu tvůrce, v hrůze o výtvor svých dnů

a vytřeštěn tím hřmotem, na rumišti

se do plamenů vrh. Naň vzpomenu,

když prostor v prsou bortí se a praská.

Jsou břevna v troskách. Trvá klenutí.

Strach z díla přežít, o dílo je sázka.

Pakt s ďáblem vždy je v tvůrčím vnuknutí.