BALADA RENAISSANČNÍ.

„Nechcete mne milovati?

Purpur můj vám vadí snad?

Ví to Bůh a všickni svatí,

chci jej ve prach zašlapat!

Jedno, prosím, rcete pouze,

– ďábelsky se zachechtal –

čím jen takto vaší touze

Don Giulio udělal?“

Usmála se, stranou točí

vyhýbavě černý zrak;

„Odpusťte – však jeho oči

nebeský jsou nad zázrak!

Kam se hnou, je všady vidím,

nebýt jenom očí těch,

ráda bych – však rdím se, stydím...“

Ostatní vše pohřbil vzdech.

Tak jen oči! Pomoc lehká,

pomyslil si Hippolyt,

žena nádoba je křehká,

v lásce hlavní jest: Jen chtít!

S družinou svou počkal v lese,

když se večer zvolna tměl.

Pod kopyty zem se třese,

z honu Don Giulio jel.

„Dobrý lov byl, bratře milý?“

Úlisně mu volá vstříc.

Giulio se s oře chýlí,...

hled do jeho zřítelnic –

„Ba, má pravdu! Jsou to oči!“

Vztek v něm bouří překypěl...

Don Giulio s koně skočí,

v tom i kraj se více tměl

jako duše Hippolyta –

Bratra stisk na prsa svá,

v oči, v nichž to plesem kmitá,

vrazil svoje palce dva.

Výkřik!... Chasa zdivočelá

stála němá... Nový vzdech...

Sotva zachytit že spěla

toho, jenž se kácel v mech.

Kolem bělma kalných očí,

z nichž vlá hrůza, smrť a děs,

šňůry perel bratr točí,

pak list píše: „Čekám dnes!

Od hodinek hned se vrátím,

a ty oči, stín a led,

nebojte se, čas vám zkrátím...

nebudou vám překážet!“