BALADA TŘÍKRÁLOVÁ.

Dobrý nápad! Společnosť

zatleskala rukami:

Chceme slévat! Budoucnosť

ať nám kouzla oznámí.

A už syčí, rozplývá

kov se v žáru tavený,

v peci, jež tak ohnivá,

nové trysknou plameny.

K světlu! Na stín! Co je? – Kříž! –

Srdce! – hlava – stromek – vích!

Růže? Ne, toť hnízdo spíš!

Nový jásot, nový smích.

Emo, Emo, pojď už přec,

slévej, staň se ti, co staň!...

Před zářící klekla pec,

chvěla se jí, chvěla dlaň.

Cítila, že v chvíli té

hledí na ni očí pár,

a v nich, jak jsou zakryté,

zoufanlivý blýská žár.

Oči ty ji hledají

a ty oči probodnou

na zoufalství pokraji

hruď jí lásky nehodnou.

Ukaž, ukaž! – Věneček!

Vskutku, vskutku! – jeden hlas.

Kdo by to byl, Emo, řek’,

za rok že jím sepneš vlas!

Pod sněhovým závojem

svěží vínek myrtový,

bílé vonné růže v něm,

kdo ho sejme? Kdo to ví?

Zasmála se, zrak jí blýsk’,

dítě se tak smát jen můž’;

kdos tam na sklo čelo tisk’,

hledě v tmavé noci hluš.

A vy, co tak sám a sám,

pojďte, pojďte slévat též,

nesmíte los tajit nám,

ať to pravda nebo lež!

Usmál se tak divně – dost

věděl, co chtěl vědět víc?

Zřel, jak ruku tisk’ jí host,

a jak plála její líc.

Sléval. Věnec poznova!

Však se ráno doví to,

že bylo proň z olova

jiného cos ulito...