Balada v jeseni.

Tvá malá ruka chvěje se v mé dlani, –

rci, moje dítě, co ten smutek značí?

Ó drahá duše, nechej vzpomínání,

když chladný podzim nad krajinou kráčí:

to pro bolesť ti v žití nepostačí!

Ten život smutný hlavu v pláči chýlí

a našim písním zbyla krátká doba,

my všechny sny své ani nedosnili

a stojíme už štěstí u mohyly: –

ó dítě mé, nás láska zničí oba!

Tak anděl k hrobům zapadlým se sklání,

kam tichá Smrt si oběti své vláčí,

jak tvoje duše krásná v umírání

a v smutných touhách víc a více sladší

k mé bledé skráni, která puká v pláči.

V těch hrobech dávno skryl vše rubáš bílý

a všechno vzala osudu nám zloba;

i ony sny, jež v duši naší zbyly,

se v smutné touze mlčky zamyslily: –

ó dítě mé, nás láska zničí oba!

Hle, jenom astry kvetou v pusté pláni,

když nad krajinou obloha se mračí,

mlh šerý závoj padá zvolna na ni,

v hnizd pustém lůně utichl zpěv ptačí

a jeseň věnec pohřební nám stáčí.

Tak zhynout musí každý jásot milý,

tak svadne jistě jarních růží zdoba

a onu touhu, již jsme v duši skryli,

nám vyrve rozkaz Fata zarputilý: –

ó dítě mé, nás láska zničí oba!

Poslání:

S tou smutnou písní, která v touze kvílí,

jdi, kde tě čeká příštích časů mdloba,

a nevzpomínej, že jsme šťastni byli,

a zapomeň, že hruď má bolem šílí: –

ó dítě mé, nás láska zničí oba!