BALÁDA Z DOBY PROBUZENÍ.

Ač znaven už chůzí, šel stále vpřed

a necítil břemene tíži,

vždyť roznesl šťastně knih dvacet pět

do vísek a statků a chýží.

A tmělo se, tmělo, a večer už byl,

a sníh padal hustě a tiše,

on šeptal si: „Každý – co může – dle sil –

ten káže, ten učí, ten píše!

Ta prokletá zima, a kraj je tak tich,

však my jej přec zbudíme ze sna!

Jak dlouho mám domů!... Hle, pár našich knih,

a v kolika chatách dnes vesna!

Už nejde to, trvá ta cesta mi dnes,

už dávno mám okna zřít fary!“

A sníh šlehal kolem, on do něho kles’

a zved’ se zas chorý a starý.

„Ach, jistě čtou všude – je český to hlas,

co hrdin se nových jím vzruší!...“

V tom hluboko v závěje zapadl zas ...

A s úsměvem vypustil duši ...