BALADA Z JÜTERBOGU.

Na náměstí v Jüterbogu velký lidu proudí shon,

od svatého Mikuláše smutným úderem zní zvon.

Až na kašnu šplhá mládež s hlasným křikem: „On, to on!“

Od radnice dlouhý průvod pomalu se zatáčí,

žoldáků šik otvírá jej, s heroldem a trubači,

na to s knězem odsouzenec s vězeňskými hlídači.

U kašny se zastavili, halapartny sňali v mih,

třikrát hlasně zatroubeno, herold s rozsudkem list zdvih’,

nad hlavou jím třikrát mávnul, hlučící v tom zástup ztich’.

„Odsouzenec, jejž tu zříte, druhdy byl váš primator,

bohatý muž, pýcha města, občana i muže vzor,

v radě bdělý, k skutku smělý v dobách zlých, když zuřil mor.

Ale v jednom ten muž dobrý otců zradil starý mrav,

tak že v stáří o vše přišel, o svůj dům a skot a brav,

v kytli režné, bosonohý hluboce kles’ pod svůj stav.

Žebrat musil, v hladu z nouze na radnici zabušil,

kde dřív pán byl, skývu dostal, ale v žalář vsazen byl,

postaven pak před konšely, jejichž sbor jej odsoudil.

Neb dí zákon, a ten vrytý každý občan v srdci měj:

Bohatstvím jen zkvétá obec, sílu, moc jím pěstit dbej,

blahobytu, zdaru, štěstí bohatství jest čaroděj.

Otec vydělá-li jmění mozolnou svou pravicí

a je rozdá v slabosti své dcerám, synům, dědici,

že sám přijde na mizinu, utlučen buď palicí!

Starý otců řád tak velí a ten synům dlužno ctít.

Tento hřešil proti němu, zmenšiv obce blahobyt,

dcerám nehodným a synům všecko dal, teď musí zmřít!“

Rozsudkem nad hlavou mávnul, třtinu zlomil podanou,

odsouzenec mlčky stojí, slzy jeho nekanou.

Což mu těch pár hodin ještě, však též v mžiku odvanou!

Trubačů fanfára břeskná, průvod se zas dále hnal,

k popravišti, kde jej čekal kat a soudní tribunal,

kněz se loučil s odsouzencem, zvonek cink’, kýv’ soudce dál.

Ale kat, jenž v této chvíli palici již zvednout měl, –

ustal... děsí jej vlas bílý, či zrak se mu náhle ztměl?

palice mu z dlaně padla, v prach před odsouzencem sjel.

„Odpuštění, otče!“ zaštkal, děsu vzlyk se davy nes’,

v proudu slzí synu svému otec ve objetí kles’.

„Dlužno, synu, zákon ctíti!“ do šedin kmet slabě hles’.

A než primator moh’ dojat otcovraždě klásti hráz,

a než mohl v souhlas tomu promluviti lidu hlas,

syn již vstal a mlatem mávnul, otce skolil v jeden ráz.

Zítra již pro příští doby na výstrahu vnukům všem

na rohy a na náměstí řád, jenž stal se zákonem,

vryt byl v mramoru a žule, městu heslem, odznakem:

„Otec vydělá-li jmění mozolnou svou pravicí.

a je v slabosti své rozdá dceři, synu, dědici,

až sám přijde na mizinu, utlučen buď palicí!“