BALADA Z LET NAŠEHO MLÁDÍ

Muž zemřel. A s vdovou veselou

jsme šampanisovali.

A o její lásku přesmělou

jsme soupeřili, se rvali.

U okna v robě zelené

hrající do fialova,

přes prsty naše ztřeštěné

jak dravčík vějířem klová.

Tu povzbuzuje, tu vyčkává.

Cítíme poprsí

se nížit k tomu, kdo vyhrává,

kdo štěstí se doprosí.

Však ten, jenž žárlí, prohrává.

I ten, jenž po jmění touží.

Zář v oku, jasná a modravá

se v úžasné zklamání dlouží.

Jen lhostejný k ní, ten veselý,

měl štěstí v hazardní pěsti.

To jeho prsty se nechvěly

ni srdce od bolesti.