BALADA Z ODKVĚTLÉ KRAJINY

Podivné ticho uvnitř polí,

roj ptáků krouží pod vilou.

Topoly hledí po okolí.

Uvadlých květin smutek bolí.

Lze umřít s touhou ožilou?

V tom domě tichém zrakům skryta

prožila trochu nudných let.

Pak vzkázala, že všeho syta,

že netmí se a nezasvítá,

že lhostejný jí muž i svět.

Hvězdami vesmír ostříbřený

výškami mate chladnými!

Rtem provívá ti jméno ženy.

Plá měsíc na chat bílé stěny,

loď skřípe vesly tmavými.

V křech zažloutlých se stíny výší

proťaty světlem bělavým.

Kraj vůní obtížen je, tišší,

parami louky vlhce dýší,

v tmu perleťový stoupá dým.

Něco tu zbylo, dosud voní,

jak chvělo by se v stříbru hvězd.

Keř nějaký tu šeptá po ní,

tak pružně břízy kmen se kloní

a třeslic stvol tak chabý jest.

Něco jak ona rychle zrálo

a vyžilo se, uvadlo.

Jak ona květ i plody dalo.

A tragicky pak umíralo

si znechutíc to divadlo.