BALÁDA Z TOVÁRNY.

Po díle jeden po druhém šel,

pohodil vzdorně hlavou a děl:

Vaše mzda bídně nám splácí,

zítra už nepřijdem’ k práci!

Dvorem se bujný rozléhal smích,

každý byl vítán od přátel svých,

čapky v tom naděje ruchu

lítaly azurem vzduchu.

Naposled předstoup’ stařičký kmet,

sotva se vlekl, slabý a bled,

potřásl stříbrným vlasem,

výpověď chvějným dal hlasem.

„I ty jdeš, starý – nejsi-li slep,

tolik jsi roků jedl můj chléb!“

Slza v řas kmetových kane:

„Musí to býti, můj pane!“

„Co je ti do všech, byl jsi, buď náš!

Bez sil a zdraví dlaň tvá i páž,

bez ceny dnes je tvá práce.“

„Pane můj, nebudu zrádce!“

„Kdybys pak hladem klesl a zhas’...“

„Pomyslím, pane: Přišel můj čas,

nad hrobem za moji muku

vděčný se zachví ret vnuků.“ –

Ještě se rozhléd’ kolem a kol,

v pohledu tom byl nesmírný bol,

potom se bídně vlek’ domů

alejí sežloutlých stromů...

V práci se lidé vracejí zpět,

červánkem jitra září jim svět,

stroj zní i kladiva rázy.

Jenom ten bílý kmet schází...