BALADA Z TOVÁRNY.

Ztich’ skřípot brzd a svisty kol,

sluch drásající symfonie,

zpěv kovu táhlý v dur i mol.

Teď v tiš tu měsíc zář svou lije...

sklem oken, na nichž skvrny, prach,

mátohy dovnitř promítají.

Dole i v pater výšinách

postavy lidské stát se zdají...

vše strašidelný nádech má,

jeřábů tvar... rour klikatiny.

Kde nejčernější stéká tma,

tam světélkují z pecí plyny,

kmitavé linky hnacích lan

chví se jak obří harfy struny.

To uschlou krví přivolán

kostlivec hrá v nich v svitu luny!

Na prázdno, smutně kola jdou.

Za mráčkem mráček nebem pílí,

jak mátoha za mátohou,

těch, kdo tu život položili!