BALÁDA ZE ZÁMKU.

Komorné své při česání,

zahalena v roucha sněžná,

„Co nového?“ z nenadání

optala se paní kněžna.

„Co nového? Věru málo,

co as jasnou paní baví.

Sedlák Jíra – už se zdálo,

že je líp – se nepozdraví.

Synu bránil vzít si chudou,

neoblomný v hrdé pýše.“

Paní kněžna, trpíc nudou,

zívnula si při tom tiše.

„Správcová se neustále

s důchodňovou ještě hádá,

toiletou že by v bále

zastínit ji chtěla ráda.

Správce slíbil, látku s květy

vtkanými že koupí na ni.“

Odhrnuvši krásné rety,

usmála se mladá paní.

„Učitelův syn se vrátil,

krásný musel bývat kdysi,

divný osud snad ho schvátil,

cáry s něho jenom visí.

Pravý tulák s tváří bědnou,

shaslým okem, chorým tělem –

je to pravda, že byl jednou

v zámku tady učitelem?“

– „Pozor, pícháš!“ vzkřikla hbitě

kněžna, klopíc tmavé oko.

„Píchnula jsem?“ – ach, mé dítě,

píchnula’s tak přehluboko!