BALADA.

Okénko do tmy plá zpod hrušně odrané,

v světnici ponuré tvář rozeznal bys stěží.

Vít Skála sedí tam, starostí tvář mu žhne.

Je venku mrazná noc, zář snivou hvězdy sněží...

Už dlouho samoten tam sedí u stolu,

o smlouvě přemítá, již zítra podepíše.

Jak meluzina lká v plamenů plápolu,

Vít Skála rozjímá o rodné svojí líše...

Žena je mrtva už... jediný zbyl mu syn,

a zle se daří jim, je všecko prodluženo.

„Co’s navždy odešla, k nám zkázy vešel stín!

Proč opoušťěla’s nás, ty věrná, pilná ženo?

Jak démon zvábily mne karty, hospoda,

já zanedbal jsem vše, svou chalupu i pole.

„Když Pán Bůh dal“ jsem říkal, „opět dá!“

a tak mi zbyly jen... ty dvě mé ruce holé!

Freund nechce čekat víc! Co jenom zbývá mi?

Krok věru poslední: Co zbylo, jemu prodat!

Na cestu zbude snad! Mořskými vlnami

loď odveze nás tam, kde štěstí ruku podat

chuďasům může spíš! Proč plahočit se tu?

Vždyť v Americe přec... tam bohatne se lehce!

Dobrou se cestou dám, a rád utrhnu rtu,

co tady postrádat, jak zvyk’ si dávno, nechce!“

Dvanáctá blíží se, půlnoční hodina.

Starému Skálovi se zavírají oči.

Z karbanu bratříci jak jedna rodina

u karet sedí as, a krčmář pivo točí...

však místo krčmáře teď vidí sedláka,

jak bývali tu před dávnými léty.

On blíž jde... ku peci... kde meluzina lká,

má beranici, hůl, a pěknou vestu s květy,

tvář přísnou, kostnatou, oči jak uhlíky

zpod obočí mu strašidelně planou.

A Skálu pojednou děs jímá veliký;

zvon věžní zazněl tak, jako když zvoní hranou...

„Duch dobrý jsem! Ty slyš... a z rodu Skálova,

poctivost, píle jen kde domovem vždy byla.

Jich půdu opustit ty chceš, když jenom dva

z něj silného vy zbyli jste, – mdlá kmene síla?

Ty hned se rýče chop a ve spustlý spěj sad,

před hrušní v podzemí sklep nalezneš tam malý.

Pro bibli Kralickou to pevný býval hrad;

za časů dobrých kdys’ tam zlato, stříbro dali

dva Skálové. – Je dávno tomu už... sto let.

Nic ženám neřekli, ni dětem. V dál’ se brali

nakoupit skot a brav, však nepřišli víc zpět!

Vše vezmi si – a pracuj si... – šetř! Tvůj synek malý...“

Zjevení zmizelo a Skála procit zas’.

„Kdo dveře otevřel? – Kdo byl ten sedlák starý?“

Vzal rýč a lucernu a kopat začal v ráz,

až potu krůpěje se měnily mu v páry.

V kryt sklípku vnikl pak, a zlata, stříbra zář

z truhlice železné naň jasně svitla.

A na kolena kles’, hvězd, luny před oltář,

a slza radosti se v jeho očích kmitla.

Má Skála mladý teď ten statek rodný dál

i ženu shánlivou a zdravé čtyři děti.

A den, kdy otcovi se praděd ukázal,

jak svátek veliký on s nimi světí.