BALADA.

Potkal za jitra ženu, dech růže vyssál z ní

a když mu svadla v ruce k poledni,

zpíval si ještě, však vesele nezněl již tón,

zdálo se mu, že s mrtvou též mrtev je on.

Všecko, co ztraceno v světě, mladé a svěží,

láska a přátelství, jako dech mrazný kdy po skle běží.

V okouzlení když jiné ženy políbil ret,

po hořkých mandlích mrtvé kdys lásky zavanul jed.

A pak vždy, nad ženou, druhem, když rozčarování svadlo,

k přátelství neb k lásce cos jako smrt se vkradlo.

Poznání propadlé strže se na cestách šklebily

od těch k těm, kdož již na živu pro sebe nebyli.