BALADA

Šla smutná duše z večera,

šla tichým krokem do šera,

šla dlouho, dlouho... Z dálky vábí

břeh tajemného jezera.

Na sráznou cestu padl stín,

na stinném srázu rozkvet blín

a sýček dlouze zanaříkal:

„Sen nejhlubší dá vody klín!

Sen není most, sen není brod!

Jde o spásu, jde o život!

Ó duše, duše pobloudilá,

dál od těch němých, mrtvých vod!“

Blíž duše jde. A nevinná

se rozstupuje hladina...

Zmlk sýček... Píseň temných hlubin

noc hvězdným svitem prolíná.

Je někde svět? Je někde den?

Svět jako den je potopen...

A v mrtvých vodách minulosti

sní duše nejhlubší svůj sen.