Baláda.

V době, z které nezbývá již známek,

v rybníku stál kdesi krásný zámek,

byl pak velký rybník ten

samým pivem naplněn.

V hradě, jenž stál v červenem tom moři,

krásná dívka trávila věk v hoři,

nad cimbuřím stávala,

s touhou v kraje volala:

„Kdo chce za svou manželku mne míti,

do tohoto musí zámku vjíti,

však ni plavba, ani loď

v blaha chrám ho neprovoď.“

Žíznivý tu jinoch kráče maně,

neví ničehož o krásné panně,

a jak libý seznal mok,

na dno vyssál piva tok.

„Aj, ty hochu švarný, pojď pak ke mně,

ty jsi sladký pocit zbudil ve mně,

s tebou jenom spojená

mohu býti blažená.“

Jinoch dí tu: „V bludu vězíš, drahá,

mníš-li, že mne láska vede blahá,

já jen pivu k vůli pil,

rybník z žízně vyprázdnil.

Libě však mi zněla tvoje slova,

že bych pro tebe jej vypil znova,

nuž tak poslyš lásky hlas:

naplň rybník pivem zas!“