BALADICKÁ PÍSEŇ O LÁSCE

„Kdo ti to vyzradil, že na té čekám

a že přec kroku tvého se lekám,

kdo ti to vyzradil, na tisíc mil,

cizí když já ti a tys mi byl?“

„„Bolest, co sedí v světnici

srdce i duši plenící.

Odešla proto a vzdálena

cestu mi klestí a znamená

a pak mne, lovce zavádí

na stopu v stříbrném kapradí.““

„Bolest je slepá, bolest se mýlí,

nesvítí bolest a bolest šílí,

není pravda, já nečekám, kroku se nelekám,

pramen jsem jen a přetékám.“

„„Bolest si sčítá u oken

mnohý plachý a smutný den,

odchází zas. Pak radí ti:

pramen že do dlaní zachytí,

abys tam šel, abys tam za ní šel,

tisíc mil abys šel.““

„Ješitná bolest je, bolest hříšná,

uniknu jí, že tolik je pyšná.

Nejsem už pramen, zas ožívám

větrem výšin, v nich prudce provívám.“

Bolest se vrátila pokorněj

v nepokoj srdce a nevyšla z něj.

A tak se přece dočkala,

láska tam někde plakala

pod opuštěnými vrbami.

Našla, ji přiváděla mi.

„Už je má, s věčnou mladostí,

už je má, pláče radostí.“