Balkánská rokle

Zastavte se, zastavte se nade mnou,

věčné věci se svou láskou tajemnou!

Pohár zmaru když se nejvíc nakloní,

z vás jen kdesi pod sluncem to zazvoní,

člověk že je brat

všeho bez výhrad!

Zastavte se, zastavte se nad námi,

věčné hvězdy, s hrou, jež muže omámí!

Šťastni když a bezpečni se cítíme,

my to víme, s vámi že se řítíme

v dálku, kde je hrob

všeho bez ozdob.

Stůjte však, ó stůjte ještě okamžik,

než vás protne náhle vzteklý běs a křik!

Pohár zmaru než se skácí se stolu,

slyšte nás, jak všichni mřeme pospolu

v poslední náš den:

nože, nože ven!