BALKÁNSKÁ SETBA.

Jarní vánek dýchl v pláně,

zlaté zrní na Balkáně

vyklíčilo v osení –

mnil’s, že kraje zpustošené,

krví předků nasycené

v žírné lány promění.

Ale přišel škůdce cizí,

zasil mezi zrno ryzí

plno sváru koukole;

rostlo neblahé to býlí,

dobré setbě bralo síly –

žalný pohled na pole!

Vzrostlo-li co, jiný sklízel,

hospodářům trud a svízel

kynul v zemském údolí –

a ještě se denně chvěli,

by je cizí škůdce smělý

nepřipravil o roli.

Viděli jej obcházeti

zase, nežli přišlo setí,

s chtivým zrakem za mezí –

v očích, které divně svítí

jako blesky v hromobití,

dobrého nic nevězí.

Přece něco prospěšného

z toho zraku zlověstného

hospodářům zasvitlo:

v blescích jeho uviděli,

komu kvítí, jež je dělí,

užitek by poskytlo.

A když přišel, by jim škodil,

černé zrno k zlatým hodil –

sousedé mu vyšli vstříc:

Zvolna, brachu, v tom je bída,

že teď tvoje spády hlídá

čtvero párů zřítelnic!

Čtvero párů statných paží

společně se vynasnaží

zlatou setbu uhájit –

víme nyní, co nás spasí,

bychom mohli zlaté klasy

za svou práci také žít!

Čtyři páry bdělých očí

uzří, k Balkánu když zbočí

cizí krok a cizí lest –

ukáží, kam sílu pnouti,

na čí hřbet má dopadnouti

čtverých paží tvrdá pěst!