BALLADA 1.

Na housle slaďoučké, jak hrávávají jiní,

ti nezahrám. Ten hlad už přechází,

v němž kde kdo hyne lačný – dobrodiní,

jež hrdou duši vždy však zamrazí.

Silnými lásky tvé jen provazy

já dám se spoutat ve tvá pouta zlatá,

neb žárlím – na svět, jenž tě provází.

Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!

Jsi příliš krásná. V temnotě mých síní

tvá krása zbledne. Dusné obrazy

mých snů tě chytnou, změní na věštkyni.

Nad léta porostem, nad bahna, nad srázy,

životu mému dáš své rozkazy

a sama půjdeš, kam tvé slovo chvátá.

Na boha žárlím, jenž tě provází.

Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!

A nevymkneš se. Není možno nyní.

Mé srdce před tebou už dnes se neplazí.

Chce oheň mít a tebe přítelkyni.

Můj ďas zná pro tě na sto nesnází,

hned tisíc bouří, vzduch jež nezkazí!

A černý pán už bije na má vrata!

Na peklo žárlím, jež tě provází.

Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!

Jsem plný boha, ďábla, mdloby, ekstasí.

Nad steskem včerejška a hromadami bláta,

pod slávou budoucna, jež mraky prorazí,

tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!