BALLADA 12.

Za noci poslední já viděl jsem ji zas:

Šat na těle jak vlál jí rozhalen,

zřít bylo souzvuk nevídaných krás,

že ďábel sám byl jimi okouzlen.

Šel za ní, tichý lev, a čekal chvíli jen,

než sama poddala se růže rozvitá,

než slyšet bylo ženy nejkrásnější sten.

Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!

Za noci poslední já viděl jsem ji zas:

V černavých šatech přišla krášlit den.

Chvěl neplodný se květ a chvěl se plodný klas,

neb anděl za ženou šel smutně rozechvěn.

Na muže plachý byl, spíš dívce podoben.

Jak mohla dozrát jinak láska ukrytá?

– Teď člověk přilnul k ní, byl se vším spokojen...

Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!

Za noci poslední já viděl jsem ji zas:

ač bouří černavou vzduch byl zas prosycen,

zas cestou mojí šla, kde blesků plamen has’,

šla pro své jméno si, pro nejhezčí všech jmen,

v němž celý na věky svět bude veleben,

jež tkví teď v srdci mém jak střela zarytá.

Ó Magdaleno, pohádko všech žen!

Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!

Zda vrátíš se mi, jak to chce můj sen?

Noc přechází, a ještě nesvítá...

Nad stezkou záhadnou zas čekám nachýlen:

Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!