BALLADA 14.

Teď Marii ctíš, dřívější má Eva?

Jaké to divné náhle rozcestí!

A div, že srdce na vždy neumdlévá,

když sní jen chvíli nyní o štěstí...

Proč, Magdaleno, nechceš rozkvésti,

proč poroučí ti ještě lidská zlost,

jíž těžko smírnou obět přinésti? –

Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.

Sám boha svého proč si každý hněvá?

Proč srdce naše není beze lsti?

Jdou starci z prava, posměváčci z leva,

ten čichá výsměch, onen neštěstí,

a leckdo plno prázdných pověstí –

co říci mám tvůj pouhý náhle host,

když listí všade prostě šelestí? –

Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.

Je každý výkřik lehký jako pleva

a slovo čest je plno neřesti.

Se zoufalostí naděje se slévá

a s velkou slastí hrůza bolestí...

Tak čekáš stále nutnou se zvěstí.

Co chrání to však divná tvoje ctnost?

Kam sama sebe chceš to zavésti? –

Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.

Své vlasy chceš-li pro mne rozplésti,

nuž, rozpleť lana, na nichž visí most,

jenž nedoved’ nás včera unésti!

Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.