BALLADA 17.

A třeba všichni uvykli se rvát

jen se stíny, jež vždycky klamaly,

jichž nekrášlí ni smrti majestát,

že vždycky krásu jenom vylhaly,

že chytit nemoh’ se jich ani zoufalý –

ty miluj, žij a nedbej lidských řečí,

jež radu špatnou vždy nám prodaly:

Mír, svatý klid a žádné nebezpečí?

Až novou bouři ucítíš zas vát,

pak vzpomeň na vše, co jsme čekali!

Po mdlobě vášeň nechodí se ptát,

neb tuší v sobě každé úskalí,

a kde se vlny právě srovnaly,

tam žene rovnou k srážce, k bitvě, k seči,

v nichž mnozí život, štěstí prohráli. –

Mír, svatý klid a žádné nebezpečí?

Jen slyš! zlá všednost řve, má zase hlad!

Chce na nás daň, jak jiní dávali,

chce všechno potom, všechno nám, ach! přát –

proč tolikrát jsme se jí vysmáli?

Proč nebavil nás život ospalý?

Teď probouzí se, s drzostí však větší,

než jakou znali jsme a jakou čekali...

Klid, svatý mír a žádné nebezpečí?

Chceš, Magdaleno, prchat do dáli?

Uprostřed vřavy srdce mé se léčí.

Kéž obzor můj jen zítra nezkalí

klid, svatý mír a – žádné nebezpečí!