BALLADA 18.

Nuž – povznes k nebi zraky zkalené

chorobou ducha, tváři neživá!

Vše jako bouře kol se přežene!

Pták šílenství ti v ticho zazpívá.

Už drnčí rudá v ústech tetiva,

a s křížem vlasů na bělavém čele

jde k tobě láska štěstím bázlivá:

Chval, Sione, boha stvořitele!

Ó vzácné štěstí, bojem zmatené!

Kdo v hloub tvých vírů jen se zadívá,

už vrhá kabát s pláštěm s ramene.

Buď pozdravena, chvíle zářivá,

v tvém jasu člověk teprv okřívá.

Co síly cítí náhle ve svém těle!

Už hřímá krev jak rány kladiva:

Chval, Sione, boha stvořitele!

Pro krásné údy sluncem zlacené

ni bohu světa líto nebývá.

Jsou divy shaslé, ve tmách ztracené,

v jichž stínu sama smrt se usmívá.

Kde včera šla, tam láska bouřlivá

se dneska žene bez obavy, směle

a všade brázdu svoji vyrývá:

Chval, Sione, boha stvořitele!

Ó Magdaleno, píseň mučivá

má vždycky v těle svého nepřítele.

Kde sladký klín tvůj – náruč ohnivá?

Chval, Sione, boha stvořitele!