BALLADA 2.

Což započíná vskutku život nový?

Já nad tvou láskou dělal přece kříž.

Má duše toulala se nad hřbitovy,

že mrtvý život šel k ní blíž a blíž.

Proč s obavami ještě na ni zříš?

Viz, touhou tvou jak zmužněly mé rýmy!

Jak tiše každý nese svoji tíž –

nuž, ulehči jim slovy upřímnými!

Nad hlavou tvou jak šuměly by sovy

a k měsíci jak šla bys výš a výš.

Jdeš kolébána neslyšnými slovy

a neslyšnými slovy hovoříš.

Ó, náměsíčná, zastav se mi již,

než sřítíš se mi s myšlenkami svými,

než hrůzu pádu i v nich ucítíš!

Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!

Má duše dnes tvůj každý pohled loví,

však ještě neví: hlídáš nebo spíš?

Kéž hlava tvá ti všechno brzo poví,

co léta tušíš, o čem dobře víš.

Své zvony slyšíš, ještě neslyšíš?

Již chtějí hučet do soumračné zimy.

Však dutě zní to, polekaně – slyš!

Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!

Ó, srdce plaché, ztiš se přece, ztiš!

Už září ve tmě pohled oka přímý.

Však třesot rtů svých ještě necítíš?

Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!