BALLADA 4.

Až pod oči si stříkla voda slaná.

Nuž – vzhůru do proudů ať loď si vyletí!

Když naše vlny hledaly si pána,

ať sevrou loď si ve své objetí!

Kéž jízda ta mou lásku posvětí!

Nuž – vzhůru, vlny, s písní dunivou!

My vyjeli a chceme dojeti.

Ó jděte dále věčnou drahou svou!

Hle, cizí loď! A jaká v prsou rána!

Však z odvahy přec málo vezme ti.

Na bok se kloní jiná utýraná,

kde viděl’s včera koráb mizeti.

Však brzo pluješ mezi třiceti

a mezi stem. To loďstva věků jsou!

Vy svatých bouří vzácné oběti,

ó jděte dále věčnou drahou svou!

Nám věru všem vždy krásná smrt je přána.

My k ráji plujem, ne už k podsvětí.

Tak mluví hvězda vírem věků štvaná,

již v koutě mračen můžeš viděti.

Jdou týdny, roky – přejdou staletí –

kam dnes to hvězdy s námi zase jdou?

Což dáte ruku svému dítěti?

Ó jděte dále věčnou drahou svou!

Oh, naše hvězdy! Jaké zajetí

vám zbraňovalo zářit dnem i tmou?

Mou buďte slávou, naší závětí –

Ó jděte dále věčnou drahou svou!