BALLADA 7.

Tváře hoří růžičkama –

mně je, že jsi z hrobu vstala.

Jako by ti smrt dnes sama

zlaté vlasy učesala,

jako by tě z hrobu vzala,

přede mne tě položila.

Větrá srdce jako skála.

Což jsi moje – věčná milá?

Roste štěstí mezi náma –

mně je, jak bys v hrob se brala.

Tvrdá všednost – černá jáma,

co se na tě načekala,

by tě celou zasypala!

Proč jsi do ní nezbloudila?

Byla by ti všechno dala!

Což jsi moje – věčná milá?

Den se tratí pod rukama –

mně je, jak bys v mraku plála.

Zahalena temnotama,

jako bys mne milovala.

Proč jsi mne však nezahřála?

Kde je údů něžná síla?

Což tě tvář má polekala?

Což jsi moje – věčná milá?

Sto nocí bys utíkala –

však se’s ženou narodila!

Přijde čas, bys mou se stala!

Což jsi moje – věčná milá?