BALLADA 8.

Jen hrdý být a všechno, všechno chtíti –

a člověk byl a ve štěstí tu žil!

Jen protkej všechno červenou si nití,

bys v labyrintu citů nezbloudil.

Co příštích máš jen ve svých rukou chvil!

A všade jakás krásná záhada,

tvé říše všade nejkrásnější díl –

však měsíc denně jinak zapadá.

Jen klidný být a všechno v hlavě míti,

co anděl včera na úhorech sil!

Když v duši touha plamenem ti chytí,

dbej, touhou větší bys ji uhasil.

Tvůj život roste, o čem’s včera snil,

se s tebou v noci k spánku ukládá,

by zítra hlas tě šťastný probudil –

však měsíc denně jinak zapadá.

Dnes ještě hory na cestu nám svítí

a v lesy volá nočních ptáků kvil.

Ač třepeme se v nejpevnější síti,

nám v srdce strach se ještě nevloudil.

Však s námi osud vždycky dosud byl

a jeho přízeň ráda – nerada!

Již duní příliv láskyplných sil –

Však měsíc denně jinak zapadá...

Já krví svou už nitku nabarvil,

proč zkvetla jí jen šedá nálada? –

Ó příteli, já radu pro tě skryl:

Však měsíc denně jinak zapadá!