Ballada básníkova.

Bouře lítá černou nocí

mlází rve i suchý strom,

proudy deště bijí v okna,

vzduchem tříská divý hrom.

Tehda prvním žití pláčem

zaúpěl můj dětský ret,

taký byl můj smutný příchod

na ten boží, divný svět.

Moje drahá matka leží

v mdlobě, bolné mrákotě,

zavřevši své oči, snila

o mém příštím životě.

Ale jak tu těžké zraky

znova vzhůru pozvedla,

podivné tři bílé ženy

kolem lože zahledla.

Jako přelud zjev jich míhal

v modravý se blesků svit,

rod to Sudic, který lidem

pozemských dnů spřádá nit.

Děla prvá: „Budiž bláznem,

věčným bláznem dítě to,

ve všech přáních svých a tužbách

budiž napřed prokleto!“

Děla druhá: „Žebrák pouhý –

sám si kopej vlastní hrob,

život jeho budiž pouští

bez květů a bez ozdob!“

„Ne tak!“ děla třetí děva,

a ret její dýchal hněv,

divoký a sarkastický

byl ten její kletý zpěv:

„Budiž žebrákem i bláznem,

obé v žití najednou,

osud jeho čiré bídy

propastí buď bezednou!“

A jak vzkřikla moje máti,

zmizly všecky v jeden ráz,

dým jen temný zůstal po nich,

zápach hrobů, ostrý mráz.

Máti, moje drahá máti,

vidouc hrob mých nadějí,

měla’s tehda dítě svoje

zardousiti raději.

Neboť i po létech ještě

při vzpomínce oněch chvil

ku srdci se otrávená

krev ti žene ze všech žil.

A ty bleda, nepokojna

ptáš se: „Dítě, řekni jen,

zdali naplnil se přece

Sudic hrozný výrok ten?“

„Naplnil se vrchovatě

osudu ten hrozný trest,

neboť žebrákem i bláznem –

obé to jen básník jest.“