BALLADA BEZDĚTNÁ.

Blíž jezera ve stínu skalních tesů

pod nízkým krovem muž a žena žili,

muž statný jako doubec z tmavých lesů,

s ním žena něžná, květ leknínu bílý.

Když zašlo slunce, když umlkli ptáci,

a rákosí nočním se chladem chvělo,

muž vracel se po těžké, dlouhé práci,

jal ženu v náruč, políbil ji v čelo,

pak zadíval se do jasného oka,

jež slzou kanoucí se náhle stmělo,

a vzdychli oba, vzdychli ze hluboka:

„Proč štěstí vrch nám nebe odepřelo!

Pták vesele se za kořistí honí,

a k pisklatům a k hnízdu hbitě letí...

Snad každá růže k poupatům se kloní

a líbá je – Jen my nemáme dětí!“

Čas plynul rychle, prchal ptačím letem –

vždy prosili nebesům žalujíce;

čáp vrátil se, a jaro létlo světem, –

dnes poprvé se neobjali více.

Mrak těžký lehl na mužovo čelo,

níž klonila se ženy líce zbledlá –

tu jezero se zvonem rozzvučelo

a z rákosí se lehká mlha zvedla.

Zář velká vzplála na skal čele holém

a blížila se jako záblesk žhavý,

dech vonně páchnoucí se rozlil kolem,

a vstoupil muž, zahalen ve plášť tmavý.

K nim k oběma, kteří se chvěli mukou,

svůj pohled sklonil tázavý a jasný,

vzdych’ sobě tiše, lehce mávl rukou,

a s ramen k zemi svezl plášť se řasný.

A stál tu nah. Kol ušlechtilé lebi

jak stín koruna trnová se vila,

v dlaň bílou, v nohy vraženy jsou hřeby,

a z proklaného boku krev se lila.

A pravil k nim: „Ej, člověka zde vizte!

Já sestoupil jsem mezi lidské syny –

na bedra svá jsem vložil z lásky čisté,

co zvete svým i všecky vaše viny.

Od pláče děcka k šerým hrůzám smrti

hřích s vámi jde, a za ním trest se plouží –

duch připoután jest k pomíjivé drti

a z okovů svých marně k hvězdám touží.

Vy vzali jste ji, tvrdou, přísnou zemi,

jež práci perné sotva vydá chleba,

k ní, k matce lnete vlákny srdce všemi,

ač zvěděli jste, čeho víc je třeba.

Červ pochybnosti v jablku se skrýval

a zplodil rozpory a zplodil vzdory –

je nezahubil vzbouřených vod příval,

jenž plnil doliny a pokryl hory.

Hlas mluvil k vám, keř hořel, zář se chvěla,

vy dále tmou a stíny jste se brali,

a láska přišla, trpce za vás mřela,

však lásku jste již ani nepoznali.

Ji vyhnali jste ze svých kob a síní,

hle rány mé – a hlubší zely v duši –

to z rukou těch, již nevědí, co činí,

a těch, kdo k slovu dobrému jsou hluši.

Mdlí hlava znavená a chabnou paže,

co pokolení vzrůstá z pokolení

a k vašim patám blud a žal se váže –

kdo nepoznává jich, člověkem není.

Proč hněv a lítost srdce vaše dáví?

Stiš, muži, se, a upokoj se, ženo!

Amen, mé rány bolestné vám praví:

Jest šťastným, co zůstalo nezrozeno.“

Když pozvedli svých nakloněných tváří,

jež slzy smývaly, ej, byli sami

a zřeli Ho, jak ve třpytivé záři

šel velebný a svatý nad vodami.