BALLADA BYSTERSKÁ.

Výborná byl kopa

ten pan vrchní Hoppa,

vybouřil se rád;

bílé ve paruce

za zády vždy ruce,

hůlkou jen švih prudce,

každý dle not jeho musil tancovat.

Zvláště se sedláky,

schytralými ptáky,

vyved mnohý kus,

mladou uměl chasu

hloubkou svého basu

posílati k ďasu,

kluky z panských hrušek poháněti v klus.

S dívkou jakoukoli

jak se potkal v poli,

uměl zacházet;

sotva že ji zočil,

směle hned k ní kročil,

chytře k ní se bočil,

za bradu ji vzal si, štíp do tváře hned.

Zastavil si matku,

v zámek pozval tatku,

šňup si, žertem řek’:

„Víme, inu, věru...

že by mohl dceru

takhle k podvečeru

k vůli nutné věci poslat na zámek.“

Sedlák chvíli čuměl,

jakby nerozuměl,

co s ní jen pán chtěl.

Ale vrchnost – běda!

s tou se hráti nedá,

což on, hloupý děda!

Šel a ženichu to všecko pověděl.

Sotva smrákalo se,

vyšla v chladné rose

v rozkaz tatíkův

Běta k zámku, v stíně

olšin po pěšině,

kudy bral se líně

Hoppa z procházky své, jak měl ve zvyku.

Vyčkal Bětky příchod

a hned plný lichot

ruku vztáh, kde pás

útlý jemu kynul,

druhou k ňadrům šinul,

zvolna krok co minul,

tulil se, až rtoma na rtech se jí třás’.

Vtom na tučná záda

rána jemu padá,

druhá, třetí pak,

a těch ran byl příval,

krupobitím splýval,

darmo Hoppa díval,

odkud ran dští naň se celý hustý mrak.

V divý útěk v chvatu

obrací svou patu,

dál to za ním hřmí,

lukou cupy, dupy

skrz votavy kupy...

Hoppa sténá, úpí,

až krok vázne jemu, v očích se mu tmí.

Strachy Běta vzkřikla,

za olšinou znikla,

v honu zahlídla,

jak pan vrchní běží

jak oř bez otěží,

bác! – na břiše leží

na bahnité louce vedle stavidla.

Dlouhý nos a rudý

zaryt v bahno půdy,

ruce k nebi vzpřáh’,

dusil se, ba topil,

tvář i zrak v zem klopil,

až tu kdosi chopil

zezadu jej silně a jej z bahna táh’.

S lišky pousmáním

Honza Bětčin za ním

octnul se a stál,

kde se vzal tu vzal se,

údivu pln ptal se:

„Kudy jste to dal se,

probůh, milostpane, cestou přes močál?

Zapomněl jste jistě,

že na tomto místě

Hýkal chodí rád,

zakašle jen v sítí

a již ven se řítí,

a ran krupobití

na chudáka chodce spustí vodopád!“

A již milý Hoppa,

stará dobrá kopa,

hned se toho chyt:

záda rovnaje si,

děl: „Slyšel jsem, kdesi

hýkal že tu děsí

večer lid – chtěl jsem se o tom přesvědčit!“

„Jo, jo, mrcha klatá!“

vpadl Bětky táta,

ďas ví, jak tu stál; –

Druhý den ves celá

povídat co měla

a jen potutela

Honza s tátou stranou pod vousy se smál.