Ballada česká.

Žil jednou v Čechách smavý rek,

Vám známý rytíř Paleček;

on samý šprým a nápad byl,

rád dobře jed’ a dobře pil,

a lidem dobře činil.

Rád jed’ a pil, jak povídám,

však ještě něco dodat mám:

on též rád bloudil po Čechách –

a pak byl vždy jak v mátohách

a nevěděl, kde stojí.

„Nu, nu“ – kdys zazněl náhle hlas –

„pan rytíř je už ve snách zas?“

a Paleček jak přimražen!

Aj před ním kolo bujných žen,

a v prostřed Vesna sama.

„Jen neboj se, Ty’s celý muž,

Ty se mi ze všech líbíš – nuž

mé slovo k smělosti Tě zve,

rci jakékoli přání své –

však vtipně jen a hbitě!“

Již rytíř bez všech rozpaků

si hodil hlavou: „Tedy řku

a prosím: až bych jednou zdech’,

mne výročně vždy ožít nech,

na osm dní – to s jara!

Když svět zas jednou krásným je,

když zem se celá rozsměje,

pak, Vesno, milostiva buď,

na osm dní mne jenom vzbuď!“

A Vesna kývla: „Staň se!“

Od časů těch, děj se co děj,

fialek vůní budí jej,

slavíkův ven jej volá hlas,

pan rytíř vstává bujný zas

a rozkročí se krajem.

Kraj český, jindy smuten, tich,

je pojednou pak samý smích,

a celý ten náš český svět

je samý zpěv a samý květ –

však krátce jen, ach krátce!

Vždyť umluvil si rek náš s ní

jen blažených vždy osm dní!

Pak vrací se zas v dumnou říš,

a Vesna dá mu medu číš –

on opiv se zas usne.