Ballada dětská.

Matka zdřimla na úsvitě.

Dítko vyjeveně hledí –

v nožičkách mu Smrtka sedí.

Malá Smrtka, sama dítě,

na hlavičce věnec bílý,

ve košilce drobné tílko,

v ručkách drží hravé sítě

jako k honbě na motýly.

A ty ruce jako hůlky,

žluté jako z vosku čílko,

místo oček modré důlky.

„Pojď děťátko, pojď holátko,

na chvílečku, jen na krátko!

Zahrajem si na Hélice

andělíčkův při muzice

co dvě bílé holubice.“

„„Matička mně nedovolí,

a mne tělíčko tak bolí!““

„Pojď děťátko, holoubátko!

Přišla jsem Ti ku pomoci,

nemoc nemá více moci,

venku ve andílkův kůru

poletíš až k nebi vzhůru.“

„„Matička mně jíti nedá –

myslím, že už hlavu zvedá.““

„Pojď děťátko, pojď babátko!

Posílá mne Jezulátko,

posílá královna nebe,

abych přivedla jim Tebe,

posílá mne ta Tvá svatá:

„Ať už jde má dcerka zlatá!““

„„Pojďme, pojďme – ale z ticha,

ať se matička nevzbudí!

Něco těžkého ji trudí,

i když dřímá, těžce vzdychá,

ňadro bolestně jí skáče,

a když vzhlédne, ihned pláče.““