BALLADA FATALISTICKÁ.

V padolu černém, ve slizkých stínech, v lese hlubokém

člověka – kočku, cigána – ďábla v noci potkal jsem.

Sami jdem, sami, tuláci noční, v neznámou tiš.

Kam on šel, nevím: kams dolů, dolů. Já, k světlu výš.

„Jsi zlý či dobrý?“ pohledem ptám se, k pasu jsem sáh’.

Pekelné oči zablýskly do tmy, řekly: – Jsem vrah!

Nuž, budem bít se! Zbraň svou jsem stiskl. – Ale on šel.

Hryz’ do rtů zuby, za mnou se dlouho, dlouho ohlížel.

Křik’ z dálky: „Jdi jen! Najdu tě přece! Zavolám: stůj!

Však přijde čas tvůj!“ – „Kdo jsi, jenž hrozíš?“ – „Jsem Osud tvůj!“ – –

A v dálce, v dálce, v padolu černém, v lesích hlubokých,

kočičí šlapy tichnuly, chechtal se v tmu jeho smích. – –

Jdu dál a výše, utíkám k světlu z tmavých prohlubin.

Ale tam dole třese se, míhá ten stín, ten hrozný stín...