BALLADA GALANTNÍ TOULKY.

Z galantních toulek se vrátila

opilá dáma v ty chvíle...

Cigaret kouřem ostře čpí

kraječky bílé...

Teď jasně zří: kterak ji pozdravil kdos

a „ne“ jak hrdlo ji škrtí, –

a kterak s ním bloudila v ulicích

odlehlé, smutné čtvrti...

Měl tichý a lichotný, hluboký hlas,

jenž prosit neumdlíval...

Byl ďábel to, který o hříchu

jí frivolní písně zpíval...

Na zapadlý hotelu posléz kout

pod černou kathedrálou

zabušil zábavný společník

svou drzou rukou a malou...

O sentimentálním blbečku

sní v studu rozpačitém...

Pak platil jí krásně raženým

a zvonivým zlatem...

Na maškary vtipné vzpomíná

i na výkřik z taneční síně:

Kde vzala jsi se tu, ptáčku můj,

má Heleno, přítelkyně?

Vzor cudných jsi byla milenek,

vzor chudoby obdivované...

Přec oko se úžasem překvapí

a tvář tak žhne a plane...

Víc blednul měsíc v podkroví,

kde závratné k střeše šly schody...

Ve světnici pusté dusno tak...

Rty přissáty k sklenici vody...

A odstrojila se potichu

v svítáni chladu bílém,

co matka z lože již vyzvídá

účastná smutným dílem,

svou dcerušku, příchodem vzbuzená

se zvědavou sdílnosti líbá,...

pro peníz, jenž pohozen na stole,

se hladově shýbá...