Ballada horská.

„Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá,

po čem člověk, těžce raněn, předce neumírá?“ –

„„Rány hojí odevřené na tom lidském těle

jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele.““ –

„Řekněte mi, babičko má, co se dobře dává,

je-li ochořelá hlava bolestí až žhavá?“ –

„„Na tak těžký úpal hlavy pomoc jiná není

nežli mladé jarní listí z lesní jahodeni.““

Dítě z chaty vyskočilo, do sousedních polí –

„Daruj šťávy, jitroceli, na vše co kde bolí!“

S pole spěchá ku lesině, přes trní a hloží –

„Dej mi to své mladé listí, jahodino boží!“

Co kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží:

na kříži zde před oltářem Kristus rozpjat leží.

„Potírám Tvá svatá prsa, myju bok Tvůj svatý,

tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý –

kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce,

nebude Ti hlavičku Tvou bodat úpal více!“

Nad kostelem velké zvony do vůkolí zvoní,

lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní:

jak to dětská duše snila,

vůle boží vyplnila.

Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele,

nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele,

bílá lilje v ranní záři po celičkém těle.